Zápisky z Magdiny poutě po Itálii

Ráno vstávám po šesté v Monterotondo, městě pár desítek kilometrů od Říma. Den začínám modlitbou, vděčností za to, kde jsem. Dnes mě čeká poslední etapa mé pouti, kterou slavím výročí pěti let od svého křtu. Vydala jsem se na ni sama s koloběžkou, zvolila cestu sv. Františka a v původním plánu chtěla dojet z toskánské La Verny do Assisi. Jenže se mi jelo krásně, Apeniny jsem taky zvládala a tak jsem se rozhodla pokračovat. A dnes, pokud vše půjde dobře, do Říma dojedu na koloběžce. Dnešní noc jsem spala ve vile u milé Italky Rity společně s Ingrid z Německa, která putuje pěšky. Při brzké snídani nám  Rita vypráví o své vnučce a my si s Ingrid vyměňujeme zážitky z cesty. Na poutní stezce je tolik milých poutníků a hostitelů, kteří za pár euro nabízí vše, co potřebujeme. Teplou sprchu, postel, zásuvku s elektřinou a někdy snídani nebo večeři. K tomu pár dobrých rad, hodně povzbuzení a razítko do kredenciálu – oficiálního průkazu poutníka.

Vyrážím po osmé a cestou si přehrávám posledních 12 dní. Přiletěla jsem do Florencie a hned z ní utekla do hor. Vydrápala se s naloženou koloběžkou do 1200 mnm do La Verny, významného františkánského poutního místa s neskutečnými výhledy do nádherné krajiny. Východ a západ slunce tam byly jedním z nejsilnějších momentů, co jsem kdy zažila. Dál cesta Apeninami, zastávky ve středověkých městech. Nádherné Assisi, kde jsem byla neplánovaně v den svátku sv. Františka. Spaní po poutnických ubytovnách, kde se setkává celý svět a po úchvatných klášterech, kde bylo tak léčivé ticho. Tolik barev, tolik vůní, tolik jedinečných setkání. Františkánský pozdrav je pokoj a dobro a oboje se mi dostává v míře vrchovaté.

Do Říma jedu po hodně kamenitých cestách, hodně jdu pěšky. Jsem vlastně už docela unavená, mám v nohách víc než 500 km a převýšení přes 6 000 m. Mám prázdnou, lehkou hlavu, bez lítosti a trápení, které mě jinak často doprovází.

Do Vatikánu přijíždím po poledni, jsem zde poprvé v životě. Odvykla jsem davům lidí, mumraj velkoměsta je hodně náročný na pozornost.

Proplétám se davem, propocená a bez sil, ale zároveň lehká a šťastná. Tak trochu náhodou objevím prázdný vchod s šipkou “poutníci”. Jdu tam, ujímá se mě milá paní, která obdivuje koloběžku. Společně s ní předběhnu stovky lidí, které čekají na kontrolu před vstupem do Svatopetrské baziliky a jdeme rovnou dovnitř. Tam mi vystaví certifikát, já jí jako poděkování dám medailku Pražského Jezulátka a celé je to docela dojemné. Pak mě pošle si prohlédnout baziliku. I když si celou dobu vezu slušné oblečení, do té nejslavnější baziliky jdu ve zpoceném tričku a leginách a niterně si sahám na to, že Bůh mě má rád takovou, jaká jsem, i v zaprášených teplákách.

Po návštěvě baziliky sedím venku na sluníčku a jen jsem. Pozoruju mumraj a jsem plná vděčnosti.

Pak se pomalu sbírám a přesouvám do kláštera sester Klarisek, kde mohu poslední noc přespat. Je v centru, od Vatikánu asi 4 km. Procházku Římem neplánuju. Jsem šťastně unavená a chci nechat doznít ticho a samotu celého putování.

Nejdřív nacházím klášterní kostel, v něm se posadím a děkuji. Pak, když konečně najdu ty správné dveře do kláštera, mě čeká další z překvapení. Sestřička, která mi ukazuje, kde mohu spát, mě vede do nádherného pokoje pro jednoho se sprchou, v jídelně na mě čeká vícechodová italská večeře i snídaně. Taky mi říká, že příspěvek za přespání je dobrovolný. Jestli mohu a chci, mám ráno nechat peníze v pokoji. A mizí a já mám před sebou poslední hodiny ticha.

V devět jdu spát, zítra mě čekají poslední koloběžkové kilometry na letiště a pak návrat ke třem dětem a práci lékařky. Ráda poletím zpátky.

Křesťanská víra mi před lety proměnila život a zachránila zdraví, mám proč být vděčná. Teď jsem dostala další nádherný dar, pouť pod nebem otevřeným. Bohu díky.