Vylévat srdce

10.2. 2021 Autor Ludmila Musilová Komentáře Komentáře (0) Kategorie Články Hodnocení 0.00 Přečteno x246

5. neděle v mezidobí, cyklus B
Zamyšlení nad texty: Angelo Scarano (celé znění zde)

Věřit zázrakům a exorcismům popsaným v evangeliích, a tedy spoléhat na Boží moc, anebo se spolehnout na vymoženosti současné medicíny? ... Obojí je "správné", a cesta přes medicínu je dokonce doporučena samotnou Biblí (Sir 38,1 1). Máme tedy dva způsoby, jak "se postavit k nemoci".

První čtení nám dokonce předkládá ještě třetí způsob, který se nevztahuje tolik k vnějšímu onemocnění, ale spíš k jeho následku, k vnitřnímu prožitku: prožitku zahořklosti, beznaděje, ztráty smyslu života, opuštěnosti od Boha (či od lidí), zklamání, že "Bůh seslal takovou nemoc" i přes několikaletou oddanost. Někdy je toto "vnitřní ochromení" větším problémem než vnější nemoc... A Job nám předkládá jednoduchou terapii, jak se vypořádat s "vnitřní nemocí" - terapie, která se dotýká středu naší bytosti a nazývá se „vylévání srdce"...

Není to nic nového ani ojedinělého. I žalmisté znají tuto terapii - žalmy jsou vzácným svědectvím upřímného rozhovoru s Bohem, právě uprostřed těžkých trápení. Vylévat srdce je jako vypustit horký vzduch z tlakového hrnce. A člověk se někdy cítí jako v "papiňáku", když je obtížnou nemocí zatlačen do kouta. ... Tajemství „vylévání srdce" je upřímné "vypovídání" o tom, co prožívám -  jako s přítelem. Vyříkání i otázek typu, "proč mě potkalo takové neštěstí". Vynesení pocitů frustrace a nedůvěry. To vše má místo v naší modlitbě - pokud víme, že Kristus je na naší straně a má soucit s námi. Nejsme mu tedy lhostejní - On má zájem o všechno to, čím žijeme. Mám-li před očima Kristovu tvář prostoupenou soucitem a dobrotou právě ke mně, nesklouznu do pozice soudce a obžalovatele ("neměl jsi to dopustit" - i takové pocity mohu před Krista přednést, ale ne z pozice žalobce, ale přítele, který se vyříkává a odkrývá to, co v sobě cítí).

Cesta k takové "jobovské" otevřenosti vůči Bohu bývá někdy dlouhá a těžká. Těžké není ani tak to "vyříkání", jako spíš skloubení otevřeného vypovídání s důvěrou, že Bůh není ke mně zlý a cynický - a proto ho nemusím "soudit".

Zklamání z Boha může být umocněno tím, že přes usilovné modlitby se nedostavilo uzdravení. A v takovém případě vzpomeňme na toto Pavlovo svědectví: "Kvůli tomu (ostnu) jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: ´Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (2 Kor 12,8-10). Pavlův optimismus se jeví jako povrchní. Nicméně jeho svědectví se vyznačuje puncem věrohodnosti: vždyť tento člověk zakusil "útrap do sytosti", ale zároveň i hojnost Boží útěchy, a to právě uprostřed soužení! (2 Kor 1,3-7).

Ve velikonočním chvalozpěvu Exultet se zpívá: "Šťastná to vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!" A analogicky bychom mohli zvolat: "šťastná nemoc, díky které mohu poznat Kristovo milosrdenství!" Že to vyznívá jako laciné a nadšenecké zvolání, podobné těm, která pronášeli Jobovi utěšitelé? Možná. Nicméně taková věta může také vytrysknout z upřímného srdce, vytříbeného nemocí a prostoupeného důvěrou. Tento druhý případ odpovídá Pavlově zkušenosti. Jeho zkušenost se může stát i naší - cesta k tomu je dlouhá, ale prozatím vykonejme aspoň první krok důvěry a ...vylévání srdce.