Cesta do Emauz

24.4. 2020 Autor Ludmila Musilová Komentáře Komentáře (0) Kategorie Články Hodnocení 0.00 Přečteno x321

3. neděle velikonoční, evangelium Lk 24, 13-35
(Karel Rahner: Naděje těch, kdo ztratili naději) 

S údivem zjišťujeme, že v příběhu učedníků jdoucích do Emauz se jedná o náš vlastní příběh. Příběh části našeho života, protože to samé se v něm stále děje, ale také života jako celku, protože jsme ještě na cestě se svým vlastním příběhem, v němž prožíváme naději, že i on skončí tak jako dnešní evangelium.

Učedníci se domnívají, že již nemohou doufat (i když se ukáže, že přeci jen v nich nějaká naděje zůstala). Události totiž probíhaly jinak, než si představovali, protože se domnívali, že doufají ve vykoupení a svobodu. - Podobně jako naše názory o našich nadějích i o naději samé jsou vždy ještě na cestě. Kde se nakonec naleznou a čím se stanou, to nezáleží pouze na nás, protože nejsme suverénními pány svých cest. 
Podle těchto dvou učedníků všechno zřejmě skončilo, když byl vynesen rozsudek smrti. Ten, v němž spočívala naděje, byl přibit na kříž a pohřben. Je možno to jen vzdát a odejít. - V životě existují situace, kdy si skutečně nelze již nic přát, kdy se nedá již říci nic jiného než: doufali jsme.
Domnívají se, že tímto postojem se z nich stali reálně uvažující lidé se správnými názory, proto se od svého rozhodnutí odejít nenechají odradit zbožnými fantaziemi dobráckých žen. Nikoliv, říkají si, po druhé se nenecháme nalákat. To, že jejich naděje byla pověšena na šibenici a pak pochována v jámě, je prostě jednoduchá skutečnost, kterou nelze žádným teoretickým vysvětlováním odstranit ze světa. Jdou pryč, domů nebo někam jinam, ale v každém případě pryč....

Je to zvláštní: každý z nich je zcela sám, ponořen do jámy své beznadějné samoty. Proč jdou ve dvou? Proč hledají u sebe navzájem útěchu, když neexistuje naděje, o níž by se vyplatilo mluvit? Odcházejí a mluví. Tak jako my. Mluví, ačkoliv je to vlastně nesmyslné, a dosvědčují tak nevědomky sami proti svému vlastnímu přesvědčení, že je možno s nimi ještě o tom mluvit. Chtějí otupit bezútěšnost své samoty mluvením, prázdnotu srdce planými řečmi. Dávají tak příležitost Bohu vmísit se do rozhovoru. - To bývá často dar v našem útěku před touto milostí. Bůh totiž někdy hovoří s námi tam, kde se domníváme, že jednáme velmi osamoceně, že mluvíme o něm už jen jako o mrtvém Bohu.

Přichází jako cizinec na cestě. Je to Pán. Jejich nejasně vzhlížející oči zůstávají omezené. Nepoznávají ho. - Kdo je zaměstnán sám sebou a má srdce bez naděje, má obyčejně málo místa v duchu a v srdci pro druhé. I když v poznání jeho osoby spočívá spása, ani dobrý zrak sám o sobě nemůže poznat, že on, Pán, je zde a jde s námi, přestože na cestě, kdy se od něj vzdalujeme. Toto poznání poskytuje jen On sám...

Na cestě do Emauz se jeví jako někdo, kdo ví méně než my... Nevíme, kdy přijde a kdy odejde, pokud neřekneme: Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá. Beznadějný smutek se ještě neusídlil v jejich srdci tak, aby odmítli odpověď tázajícímu se poutníkovi. Nejsou tak pyšní, aby se v určitém narcismu bolesti zamilovali do svého zoufání. Nechávají mluvit cizince, který toho méně zná. Naslouchají. Vypráví jim o osudu vedoucímu ke smrti, který ale vykupuje a osvobozuje. Vysvětluje jim shodu událostí s Písmem: že ten Obětovaný znamená vyplněnou naději tam, kde se domnívali, že jsou podvedeni. ..
Skutečnost, že Ježíš byl ukřižován, jim neříká jako něco, o čem by se nemělo mluvit nebo co by se mělo zapírat, ale jako něco, se je potřeba přijmout. Protože právě tento zánik je způsob vstupu do vlastního oslavení, ... jako by bylo zásadně samozřejmé, že po smrti následuje oživení...

Po návratu k ostatním učedníkům pak poznávají Pána nikoliv při rozhovoru o teologii lidského bytí, ale při slavnosti společenství. On je to. Co pravil cizinec, jsou slova Pána. Když láme chléb, vkládá se do jejich srdcí. A oni poznávají: opravdu vstal z mrtvých. Z hrobu světa a jámy vlastního srdce.

I my sami jsme to již prožili, i když snad tiše a v malém a vždy jen jako připomínku pro část života. Člověk, který by mohl přehlédnout celý náš život i s jeho budoucností, by pravděpodobně viděl, že jsme ještě na cestě do Emauz, že naše oči jsou ještě omezené pro rozhodující pohled. A Pán, jakkoliv jsme o něm již mohli hovořit, a i když naše srdce při jeho slovu již nejednou vzplanulo, kráčí s námi v zásadě stále ještě nepoznán.

Skutečně, to velké v životě nás snad ještě čeká. Očekává se dokonce od nás, že budeme dále putovat a běžet a že se nebudeme nikdy domnívat, že jsme již dosáhli cíle. Neboť jsme ještě na cestě k hostině věčného života, kde Pán povstane a opásá se, aby nám podal víno nevýslovné radosti. Jelikož jsme ještě na cestě, nesmíme se divit, že naše srdce, znovu a znovu unavené nebo hněvivé, pláče a naříká nad zklamanými nadějemi. A že někdy máme dojem, že jsme na útěku ze zaniklé naděje do mrtvé prázdnoty. Na takových cestách může s námi skrytě kráčet Pán, když srdci ochotnému naslouchat může zjevovat smysl Písma a života. I takové cesty mohou vést do Emauz našeho života, kde při lámání chleba poznáme Pána.

Podle článku na www.pastorace.cz