Naděje nikdy neumírá/ Dominik Duka

17.3. 2020 Autor Ludmila Musilová Komentáře Komentáře (0) Kategorie Články Hodnocení 0.00 Přečteno x82

Vyjádření kardinála Dominika Duky k mimořádným opatřením vlády ČR
(převzato z apha.cz)

Vážení přátelé,
svatopostní doba je dobou přípravy na Velikonoce. A já už po několik let opakuji: Velikonoce jsou takové podivné svátky... Jsou to svátky o svobodě, kde je východ z egyptského otroctví. ..

Jsou to svátky o oběti, která sahá až zpátky k spravedlivému Ábelovi, k obětování onoho beránka přes Izáka, až do Jeruzaléma, kde doprovázíme Ježíše Krista na jeho posledních Velikonocích.  Jsou to pro něho a pro jeho nejbližší svátky zrady, bolesti, zbabělosti, ukrutných bolestí a smrti. Ale jsou to také svátky vzkšíení!

Jsou to svátky, kdy ženy, které byly pod křížem, se s Kristem setkávají jako první. A je to Maří Magdaléna, která říká apoštolům: "Viděla jsem ho! Je živ! Vstal z mrtvých!" Oni pokrčí rameny a takovéto zprávy se jim nezdají dostatečné. A my ten letošní svatopostní čas prožíváme podobným způsobem.

A tak jako zní tam od Jeruzalémského hrobu, prázdného hrobu, slova Maří Magdalény, tak i dnešního dne mne zasáhla zpráva: první tři, kteří onemocněli koronavirem jsou uzdraveni! Myslím, že je to důvod k radosti! Je to ale důvod také k vděčnosti těm, kteří se nevzdávají, kteří se pustili do tohoto zápasu: lékaři, zdravotníci, složky záchranného systému, hasiči, záchranáři, policisté, vojáci. Víme, že mnozí z nich se také nakazili.

Vedle radostné zprávy o uzdravení se mi dostalo také několik zpráv, jak telefonických, tak elektronickou poštou. Dozvěděl jsem se o selháních, o zbabělosti přistoupit ke konkrétnímu řešení a pomoci. Ano, je to skutečně bolestné, když personál, lidé, kteří se dokonce i přísahou zavázali, odmítají nastoupit do zaměstnání. Bojí se nemoci, bojí se ohrožení, nákazy. Ne, dovedu je pochopit. To bylo vždycky. 

Jestliže současná epidemie přišla z čínského Wu-Chanu, pak ve středověku přišel dýmějový mor právě z tohoto města, z této provincie. Lidé reagovali různě. Byla to pohroma, při které Evropa ztratila čtvrtinu obyvatel. A našli se lidé, kteří měli statečnost. Jednou z nich je statečná žena, učitelka církve Kateřina Sienská. Ve chvíli, kdy byla svědkyní toho, jak většina města utíká, aby si zachránila zdraví od nemoci...ale ty nemohoucí pohybu nechávali na místě...oslovila společnost činem, který bych nikomu nedoporučoval. Vzala sklenku s hnisem a se slovy, že Bůh ji ochrání, ji vypila. Zůstala. Ale tak strhla na svou stranu (protože Bůh jí skutečně pomohl) velkou část lidí, kteří neopustili své blízké, své nemocné. A tak bych chtěl právě při této příležitosti poděkovat zdravotnímu personálu, především zdravotním sestrám. Protože jsou to také i matky, které mají doma své děti, svou rodinu, a musí si klást otázku: "Co by se stalo?".

Druhá radostná zpráva, která mě zasáhla, je nalezení ostatků sv. Hedviky. Ano, sv. Hedvika patří k ženám 13. stol. Hedvika, Kinga. sv. Anežka, sv. Zdislava, sv. Alžběta Durynská maďarského Sáros Pataki. Myslím, že je třeba si uvědomit, jak důležitou roli hrály a hrají ženy, matky. Protože jenom ony dokáží pochopit, že nelze opustit dítě, které onemocnělo. Ale je to také výzva i pro nás, někdy zrovna tak zbabělé muže, jako byli ti, kteří utekli a skryli se a nešli pod kříž.

Tedy vidíme, že i svatopostní doba, která nás přivádí k letošním Velikonocům bude mít hodně, hodně společného s Ježíšovými Velikonocemi. Tradiční příprava svatopostní doby spočívala v zákazu pořádat taneční zábavy, svatební veselí. Odříkání v postu si v mnohem přísnější podobě zachovala pravoslavná církev. A možná také že prohlášení pravoslavné církve k otázce bohoslužeb v době této nákazy nám může připomenout, že ne každé ulehčování vytváří statečné křesťany tak, jak se nám to stalo. Myslím, že právě ten letošní Velký půst nám Bůh předložil jako velikou zkoušku. Zkoušku víry, ale také i zkoušku, kterou máme složit, maturitu z našeho křesťanského života. V této situaci bych chtěl připomenout slova mého přítele: jedině rodina, jedině skutečná láska a odvaha, mezigenerační, je schopna nás vyvést z této krize.

A tak si myslím, jako když na kříži slyšíme slova: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?", tak i my se často cítíme takto opuštění. Ale uvědomme si, že ten poslední Ježíšův výrok zní: "Otče, Abba, do Tvých rukou, odevzdávám svého ducha, dávám vše, dávám sám sebe. Myslím, že toto je skutečnost, ke které se znovu dopracováváme, když poznáváme (jak řekl jeden z našich státníků), že skutečně neumíme poručit větru a dešti, že skutečně ani moderní věda, moderní lékařská věda, nás nemůže za každou cenu zachránit a neví si rady. To není nedostatek úcty k vědcům, lékařům. Ale to je konstatování, které se také dotýká i jejich rozhodování v této situaci.

A tak stojíme všichni před velikým úkolem: zda podlehneme pandemii strachu, nedej Bůh i osobní zbabělosti, anebo zda si uvědomíme, že vlastně největší zbraní, která nás chrání před tímto onemocněním, je opravdová odvaha, vytrvalost a trpělivost, protože stres a chvění se nás zbavuje imunity a zeslabuje ji. A pak vlastně prohráváme boj se zlem i s touto nemocí.

A tak mi dovolte, abych ještě jednou vyjádřil svůj dík těm, kteří v této situaci dovedou s odvahou, s laskavostí a trpělivostí prožívat letošní svatopostní dobu. Já ji prožívám v zařízení, které patří České armádě. A mohu říci (do konce týdne jsem zde), že můj dík patří všem: lékařům, zdravotnímu personálu, personálu zajišťujícímu stravování a všem ostatním. Děkuji také spolu-klientům, či pacientům, mezi kterými jsem našel řadu svých starých přátel, ale také nových. 

Naděje nikdy neumírá. Kéž bychom si všichni uvědomili, že skutečnost Velikonoc, Ježíšovy smrti a vzkříšení, je opravdový důvod k radosti, ale také i k odvaze a k překonání všech potíží.

Váš

Dominik kardinál Duka

arcibiskup pražský a primas český