Adorace je říci Bohu "ano"

17.4. 2019 Autor Ludmila Musilová Komentáře Komentáře (0) Kategorie Články Hodnocení 0.00 Přečteno x835

Papežský kazatel Raniero Cantalamessa se ve čtvrtém postním kázání 5. dubna 2019, které bylo určené pro papeže Františka a jeho spolupracovníky, zamýšlel nad tím, co znamená "adorace" neboli uctívání Boha.
Cituje sv. Řehoře Naziánského, který nám tak předává zkušenost, jak můžeme prožít chvíle adorace před Eucharistií:

 „Adorovat znamená vzdát Bohu chvalozpěv ticha. Jako když vystupujeme na vysokou horu a s přibývající výškou řídne vzduch, tak také čím více se Bohu přibližujeme, slova se stále krátí, až nakonec zmlknou docela a spojí se v tichu s tím, který je nevýslovný... 
Pokud už musíme něco říci, abychom „zastavili" mysl a zabránili jí v těkání po jiných předmětech, je dobré učinit tak nejkratším slovem, jaké máme: Amen, Ano. Adorovat totiž znamená přitakat. Znamená svolit, aby Bůh byl Bohem. A říci ano Bohu jakožto Bohu a sobě sama jako Božímu stvoření.
Při adoraci se osvobozuje pravda o nás, stáváme se „autentickými" v nejhlubším slova smyslu. V adoraci předjímáme již návrat všech věcí k Bohu."

Připomněl, že charismatická obnova, která se v katolické církvi rozvíjí od roku 1967 vyšla právě ze zkušenosti adorace, jakou prožili studenti Univerzity Duquesne v Pittsburghu během duchovních cvičení: 
„Bázeň Hospodinova se rozproudila mezi námi, jakási posvátná hrůza bránila, abychom pozvedli oči. On tam byl osobně přítomen a my jsme měli strach, že neobstojíme v přemíře jeho lásky. Uctívali jsme ho a přitom jsme poprvé objevili, co znamená adorovat. Prožili jsme sžírající zkušenost strašlivé reálnosti a přítomností Boží. Od té chvíle jsme s novou a přímou zřejmostí pochopili obrazy Jahve, který na hoře Sinaj hřměl a vzplanul ohněm svého bytí, pochopili jsme Izájášovu zkušenost a jeho výrok o tom, že náš Bůh je planoucí pohlcující oheň. Tato posvátná bázeň byla v jistém smyslu totéž co láska, alespoň tak jsme ji my vnímali. Bylo to cosi svrchovaně milého a krásného, třebaže nikdo z nás neviděl žádný smysly vnímatelný obraz. Bylo to jakoby nádherná a oslnivá osobní skutečnost Boha vstoupila do místnosti a naplnila ji i nás."  

Klanění Bohu není povinností, nýbrž privilegiem a hlubokou lidskou potřebou. Právě k tomu byl člověk učiněn. Představa Boha jako orientálního vladaře lačnícího po poctách na svém nebeském trůnu se naprosto míjí s biblickým Bohem. Adorace totiž musí být svobodná.

Tiché a dlouhé setrvání před svátostným Ježíšem dovoluje člověku vnímat jeho vůli s námi. V adoraci klademe před Krista své plány, abychom učinili místo těm jeho. Boží světlo postupně proniká do srdce a obnovuje ho...

Celý článek na https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29219