Liturgie s homilií 29. neděle v mezidobí

20.10. 2015 Autor Ludmila Musilová Komentáře Komentáře (0) Kategorie Liturgie a homilie Hodnocení 0.00 Přečteno x891

1. čtení Iz 53, 10-11; 2. čtení Žid 4, 14-16; Evangelium Marek 10, 35-45

Zastavme se u dnešního evangelia. Jakub a Jan se tam neukazují jako přílišní sympaťáci: Mistře, posaď nás po své pravici jednoho a tady, bráchu, po levici... Všichni ostatní to tak cítili, pohoršovali se a reptali proti nim. Jenže oni přesně pochopili, že toto Ježíš chce. Že skutečně chce člověka ve své slávě, po pravici a po levici, prostě v blízkosti. Že toto je naše povolání.

V domě mého Otce, říká jiným způsobem Ježíš, je místa hodně. V domě, přímo v tom centru, v té maximální blízkosti. Už v Starém Zákoně je řečeno: kladu před tebe život nebo smrt. Nic mezi. Máš na vybranou. Buďto Boží blízkost -  anebo nic. A v tajuplném listě Zjevení je to ještě víc zdůrazněno: Kdybys byl horký, studený, výborně. Ale vlažný? Vyplivnu tě ze svých úst!

Boží blízkost. To je naše povolání. Je zvláštní, že Jakub a Jan přišli a pochopili to: tam patříme. Máme s tebou kralovat: Učiň to. A Ježíš na to odpovídá zvláštním způsobem: To není moje věc. Ale tím nemyslí ani, že by to byla věc Otce. To je vaše věc. Kdo bude sedět po mé pravici a levici - o tom rozhoduješ ty.  O tom rozhoduješ tím, jakým způsobem a kam se tlačíš.

Dnešní neděle je nazvaná „misijní". Znovu nás má vést k tomu, abychom nepřemýšleli o dálavách, ale abychom přemýšleli o sobě. Protože moje víra má dva základní neoddělitelné rozměry: mám slyšet „Pojď!" a mám slyšet „Jdi, posílám tě!". Teprve ten dvojhlas mě dostává do Boží blízkosti.
Papež František hodně na toto myslí. I když má velmi silně vyvinutý ten sociální rozměr, cit, myslí právě na toto: Mysli na druhého - a tím miluj sebe. My se neustále kolem této dialektiky točíme: Starám se o tebe tehdy, jestliže do sebe investuji, jestliže hledám Boží blízkost. Protože Boží blízkost mě posílá. Boží blízkost mě nenechává sedět v mé zamčené světničce.

Jak píše apoštol Jakub, Boží slovo se obrací k člověku. Apoštol Jakub říká: Ty se s ním nemáš setkávat jako s něčím, co má zavlažovat tvoje nitro, ale co s tebou má pohnout. Co má pohnout s tebou, abys i ty sáhl do kapsy. Protože, když vidíš někoho, kdo potřebuje, a svoláváš na něj Boží požehnání, a nevezmeš a nedáš -  lžeš si. Podléháš ďábelskému klamu.

Papež František řekl věc, která mnohé pohoršila: mluvil o proselytismu, tzn. o snaze přetáhnout z jiného náboženství do křesťanství. Vyslovil se zde velmi kategoricky, říká: to může nadělat veliké zlo. Vy totiž toho člověka můžete zcela vykořenit. Vy ho můžete zbavit toho, v čem on vyrůstal, v čem se identifikoval se svým Bohem... Tedy nechat ho? Ne. On říká: já vás posílám na misie, ale dělejte to způsobem skutečně laskavým. Pomáhejte, vytahujte z lidské bídy - a vaše láska dá lidem myslet na Krista. Toto je evangelizace.

Sestra a bratři, jsme skutečně posláni, abychom rozpoznávali svět -  a trpící svět -  jako něco mého. Něco, co ve mně volá o pomoc: co volá moji štědrost, moji velkorysost. Je důležité -  a jsme v tom neustále vychováváni - že teprve tehdy, když opravdu a vážně stojím o tyto dva rozměry víry, když se Boží věc stane skutečně mou, pak usedám po Boží pravici a levici.

(Záznam homilie, kterou měl P. Karel Satoria)